Pocity na konci
Pohled na dno sklenice piva mi připomíná můj život. Prázdný, vypitý. Můžu za to já? Nechoval jsem se k sobě dost dobře? Nenesl jsem svého ducha vstříc Bohu? Možná za to může ona.
Bylo léto. Teplý vánek mi čechral kudrnaté vlasy a zároveň zahříval mé vodou studené tělo. Na koupališti plno lidí a ty.
Tvé vlasy, tvé tělo, tvé rty.
Pohlédl jsem na tebe a oči se nám střetli,
Malé děti mezi námi se strachy rozutekly.
Vskutku romantickou chvíli přerušil kamarád. Přiběhl ke mně a když zjistil směr mého pohledu, tak pokynul hlavou.
„To je Katka. Chceš seznámit?“
Ano, určitě za to může ona. Nebýt ní, nikdy by se to nestalo. Nikdy bych nedopadl takhle.
Seděl jsem s Katkou pod stromem v objetí a líbaly jsme se. Když se naše obličeje vzácně vzdálily, podívala se mi do očí.
„Jsem tak šťastná, že jsem tě potkala.“
„Já taky miláčku.“
„Nedovedu si představit, že bych někdy žila bez tebe.“
Možná je to přece jen má vina. Někde jsem udělal chybu.
Katka sedí, hlavu v dlaních. Slzy se kutálí na podlahu.
Prosí. „Nekřič, Tome prosím nekřič. Mně to mrzí.“
Já uhodím rukou do stolu a zoufale se posadím na židli.
„Když tě to tak mrzí, tak proč jsi to udělala?“
„Musela jsem. Potřebovala jsem to.“
„To jsou trapný výmluvy.“
„Tome, já se s ním vyspala jen proto, že ty mi nedáváš dost lásky.“
„Co jsou ty polibky?! Co jsou ta sladká slova?! Co je podle tebe láska?!“
Chvíle trapného, bolestného ticha.
„Nevím,“ zněla její odpověď.
Pohled na dno propasti mi připomíná můj život. A stejně jako do života se i do ní vrhám po hlavě. Let. Krátký poslední let si užívám s úsměvem na tváři.
Pocit, který cítím při života uzavření,
Nad ten, nic na světě není.