Ranni cesta vlakem
Ranni cesta vlakem aneb feťácké blues
Zvláštní, zdi ve vlaku ještě nikdy nebyly růžové. A nebyly poseté kytkami. Katka vypadá směšně s těmi velkými křídly. Ale závidím jí že může létat. Jako anděl. Ano jako anděl, je to anděl. Chci být taky anděl. Konečně mi ze zad rostou křídla a já se vznáším u stropu vagonu. Vyletíme z okna a vznášíme se až k růžovým oblakům. Kolem nás prolétají draci a mávají na nás jejich ocasy. Pak země explodovala. Celý vesmír v jednom lusknutí, v jednom vpichu, přestal existovat. My ale létáme dál. Mezi obry, mezi skalisky oblak. Letíme suchým mořem a mokrou pouští. Pak tvrdě dopadáme na měkké pohovky ve vlaku. V ruce stále třímám injekci a vnímám jen zvuk barev. Katka naproti leží bezvládně na zemi a uniká z ní život jako obláčky páry. Vzala si toho moc.
Z jejich úst vyklouzne : „Lucko, ten obr mi tlačí na plíce. Pomoz mi.“
Barevná stěna mi ale brání se k ní přiblížit. Užívám si tedy dál barev a zvuků a hladím malého dráčka, který se mi stáčí kolem ruky. Na mrtvé Katce vyrůstají květiny a já si k nim přičichnu a šťastná usínám.